Nahráno ve studiu AV Servis Vyšší Brod, leden-duben 1994
Hudební režie: Vojtěch Zícha, Vladislav Čížek
Zvuková režie: Jan Friedl; Aranžmá: Spolektiv
Cover and Photos: Libor Sváček, 1994
Sleev-note: Václav Souček, 1994
Vydáno: listopad 1994, Panton
Reedice: listopad 2016; Remastering: Karel Dřínek, 2016
Grafické zpracování: Daniel Král, 2016
Chtělo by to něco na začátek. Náš poslední kamerami sbíraný koncert se odehrál 4.3.1995. Písničkou Vyznání jsme obvykle začínali koncert. Tonda Vidlák se svým osobitým přístupem chopil textu Aleny Kronikové a nám se díky tomu báječně začínalo hraní.
Líbám tě na víčka
polykám zbytečná slovíčka
držím tě v duchu za ruku
a směji se tvým nárokům
Držím tě v duchu za ruku
a směji se tvým nárokům
líbám tě milý na víčka
jsem tvoje třetí sudička
Píseň ...a ticho v sobě textovala Alena Kroniková pro mne. V době, kdy vznikala, jsem netušil, jak je text nadčasový a pravdivý. I po letech, Aleno, děkuji. Jarda
Bankovky a čísla
neznámá místa
kilometry na tachometru
Ohýnky cigaret
a posmutnělá tvář
a horečný spěch někam
zuby a rtěnka noční flám
A úspěch
šance sebeklam
a řečičky a lichotky závist
Prázdná slova
ach zebou ach zebou zebou
do růžova za masku úsměvu
se každá špatnost schová
To rozum ví
a srdce mlčí
a pýcha bolí pouze ty co pláčí
Pro ztracenou moudrost
prostých věcí
pro dotyk ticha mezi srdci
A pýcha bolí pak
teď ještě ne
tak díky díky díky
díky štěstěně
Že všechno můžu mít
tisíce nápadů
mám vášeň pro život
tajný kód
Za našeho působení na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích koncem 80. a začátkem 90. let to umělecky vřelo. Řada dobrých hudebních skupin, mnoho schopných výtvarníků, mnoho tvořivých básníků... Před časem jsme vám představili Alenu Kronikovou, kterou v následující písni jako textař vystřídal dnes již známý spisovatel David Jan Žák. Posuďte jeho rané dílo v písni Při snídani.
Pomalu snídáš
a mně se zdá že padá sníh
vločka za vločkou padá
na má roztoužení
Pomalu snídáš
naslouchám mlčícím polštářům
a lampám
leklým rybám v síti
Vločka za vločkou přikrývá
má roztoužení
Vločka za vločkou přikrývá
má roztoužení
Vločka za vločkou přikrývá
má roztoužení
Pomalu snídáš
a piješ čaj bez cukru
mrkneš na hodinky
ručičky výhružně vrčí
Vločku za vločkou nabíráš
z mých roztoužení
opakuji tvé pohyby
opakuji tvé pohyby
Vločku za vločkou nabíráš
z mých roztoužení
Vločku za vločkou nabíráš
z mých roztoužení
Vločku za vločkou nabíráš…
Spěšně než roztají
Písnička Milosrdné sestry byla pro Spolektiv předělová. Jarda s ní přišel v roce 1991 a i dnes o ní říká, že "prostě spadla z oblaků". Ovlivnila kromě stylu budoucích písní také rozšíření početné rodiny rytmických nástrojů. Nejdřív jsme začínali skromně. Dřívka, triangl, činelky... Časem pak byla dvě konga a dva plné kufry všemožné rytmiky.
U milosrdných sester zamknuli bránu
před žebráky trhany a chudáky
na rohu ulice se směje opilý tovaryš
co koval zámek za dva měďáky
V kapse má zbytek nedopitý láhve
stála víc než čekal čtyři měďáky
takže zbylý dva zítra vypotí u ohně
ale zato se směje na všechny dlužníky
Směje se tomu že je mladý
že má sílu si vydělat
že si vydělá na kus dne
že si vydělá na kus noci
že si vydělá na kus děvky
a na stáří
U milosrdných sester zhasínaj světla
před žebráky trhany a chudáky
a ten nejvytrvalejší už na vrata nebuší
zemřel s otlačeným hřbetem na nohou dřeváky
Dojemný je pohled na tovaryše
je opilý a teď ho nic nezajímá
jenom ten smích z vlastního hrdla skřehotá
a do uší se zarývá
Směje se tomu že je mladý
že má sílu si vydělat
že si vydělá na kus dne
že si vydělá na kus noci
že si vydělá na kus děvky
a na stáří
U milosrdných sester zamknuli bránu
před žebráky trhany a chudáky
na rohu ulice se směje opilý stařec
zamknuli před ním na tři západy
Jeho vlastním zámkem za dva měďáky
potichu se doplazil k vratům
pozvedl ruku ale nezabušil
aby smích nerušil přitiskl ruku ke rtům
A zasmál se za všechny dlužníky
a zasmál se za všechny dlužníky
jeho poslední láhev stála víc než čekal
čtyři měďáky
"Každá kapela má mít své blues." Naše bylo Blues o dvou. Melda (Renata Švecová) si jej doslova vychutnala ve své altové poloze. Zato vokalisti se v této písničce rovnají Bezinkám... Ještě že jsme se mohli opřít o Tondův klarinetový part a Zdeňkovu spolehlivou baskytaru.
Víš jak je těžký hrát si na štěstí
z ledovejch perel míchat žhavý drinky
vlečem svý kufry plný neřestí
a čas nás rychle mění na vzpomínky
a jenom zubatá kašle na milence
škrtne nás oba dva na jedný účtence
Když občas žijem trochu přes míru
víno a blues a láska na tři směny
sejdou se vládci našich vesmírů
máme to u nich věčně polepený
A jenom zubatá kašle na milence
škrtne nás oba dva na jedný účtence
Šedivej rybář stojí na skále
jako by dnes zdrhnul z Hemingwaye
dobře ví že zas máme na mále
poťouchle se nám ze svý vejšky směje
A jenom zubatá kašle na milence
škrtne nás oba dva na jedný účtence
Jednou se možná sejdem naposled
v kalužích pěny na hospodským stole
a jestli potom žárem pukne svět
tak si jen s kmotrou vyměníme role
Svedu jí před nosem všechny její milence
a ty mě vyškrtneš na vlastní účtence
Nebylo u nás mnoho skupin, kde by se používal dechový syntezátor. Ostatně, víte někdo o nějaké jiné kapele, kde by byl? Ovládnout tuto specialitku není vůbec tak snadné, jak to vypadá v podání Tondy Vidláka. Když s tímto nástrojem přišel, bylo to jak z jiné planety. Do Zvadlých růží Martina Jančury se zvláštní syntetické zvuky kupodivu hodily.
Dvě zvadlý růže ve váze mi připadaj
jako dva vyšlý z extáze co doufaj
jako dva vyšlý z extáze lásky
opojení co pominulo
podpíraj se suchými květy
a doufaj
Milují se a zabíjí smutný ticho
šepot zní jak úlet ze sna
milují se a zabijí smutný ticho
protože oni
protože oni
doufaj
Snad čistá voda pomůže jim
dvě růže divný černá a hnědá
bůh slunce lásku vrátí věřím
protože oni
protože oni
doufaj
Co jsme to tenkrát poslouchali? Kdo nás inspiroval? Začátky Genesis? Mike Oldfield, Yes, Jethro Tull? Dnes to není tak podstatné a nemělo by být ani zavádějící. Prostě jsme hráli to, co v nás bylo. Jestli přinesl písničku Martin, Jarda, Tonda, Lukáš, pak ji stejně udělal Spolektiv! Bílkova vila a Znovu v Bílkově vile, dvě básně Aleny Kronikové v jedné hudební kompozici, jsou důkazem.
Prorostlí bolestí
proplétáte se krok k pravdě
a kolik kroků od ní
a kolik kroků od ní
vzpínáte se
očištěni od nevědomosti
Víte že můžete stát a prosit
křičet v abecedě zoufalých letokruhů
prokřičet se do jiného rozměru
a tam
a tam
možná
Dešifrovat poselství věků
a zpívat žalmy na mízu
co ve vás kdysi proudila
a čekat čekat čekat
Až naplní se zas jeden den
a uzavře se jeden kruh
rozkošatí se jedna noc
a uzavře se jeden kruh
Co jsme to tenkrát poslouchali? Kdo nás inspiroval? Začátky Genesis? Mike Oldfield, Yes, Jethro Tull? Dnes to není tak podstatné a nemělo by být ani zavádějící. Prostě jsme hráli to, co v nás bylo. Jestli přinesl písničku Martin, Jarda, Tonda, Lukáš, pak ji stejně udělal Spolektiv! Bílkova vila a Znovu v Bílkově vile, dvě básně Aleny Kronikové v jedné hudební kompozici, jsou důkazem.
Už vím jak dokáže křičet díra po červotoči
jak křičí srdce při loučení
jak pomalu odpadává bolest
ze stromu usmíření
a zapomnění neexistuje
to jenom duše okorává
anebo nahá zebe a zmítá se
aby se zahřála
Už vím jak se po úštipcích
sbíraj kosti po střemhlavém pádu až na dno
znám palčivost srůstání
už vím jak kameny svých činů
stavím si vlastní gilotinu
mám svoji vlastní čest i ctnost
Neumím
neumím
neumím
prosit o milost
prosit o milost
prosit o milost
prosit o milost
Housle a protiklady je nestarší písnička Spolektivu, která překonala všechna jeho údobí. Jako devátá je také na jediném oficiálním CD od Spolektivu ...a ticho v sobě. Housle a protiklady jsem složil v osmnácti letech. V té době jsem netušil, že tato písnička bude důležitá jak na začátku působení Spolektivu, tak i v jeho závěru. Všimněte se, hráli jsme ji celá ta léta jen ve čtyřech.
Do noci smutně zní tiché tóny houslí
čas se zastavil
ustrnul shon a jen hudba tiše kouzlí
sen na pár chvil
V mansardě svíčka plá a v očích její odraz
rozlit proudem slz
agónii a trest ty nevyženem na mráz
jsou pevní jak tvrz
Edil či klaun herec či král
samet či flauš a co je dál?
Láska a vzdor a ze smrti strach
něco je démant a něco je prach
jedno jde s druhým jak úspěch a stres
a včera i dnes sami sebe se bojíme
Houslový part zní tmou nic neříkám jen sedím
ve skle moje tvář
jsem ten který jsem chtěl být tiše ji oslovím
pálí svíce zář
Pohlédni na svou dlaň zkus do budoucna hádat
z čar a mozolů
labyrint tebe je v nich nic nezkoušej si nalhat
jednou dolu jednou nahoru
V duši jak v ohni a v srdci žal
prý jsme si rovni a co je dál?
Láska je vzdor a ze smrti strach
něco je démant a něco je prach
jedno jde s druhým jak úspěch a stres
a včera i dnes sami sebe se bojíme
Úžasná hra se slovy v podání Aleny Kronikové byla živnou půdou pro hudební tvorbu a styl Spolektivu. Zhudebnit totiž Aleniny báječné básně bylo vždy velkou výzvou. Nikdy nebylo třeba, aby se stala textařkou. Zůstala básnířkou, která se nemusí držet rytmu slok a taktů. S uvolněností básnických textů si pak s velkou chutí chtěli vetšinou poradit Jarda s Martinem. Písnička Pocta Ludvíku Součkovi má melodii od Martina.
Tušení stínů zakleté v mé duši
hovoří plynně řečí hvězd
nezakloktává se stínohrami
nehybně hledá otevřenou pěst
Tušení duše žízní studem
odkládá šaty nevím kam
bezmocná nahá kůže
rozbolela se do všech stran
Tušení smrti se v díře noci svíjí
lapeno lebkou zápasí
zoufalý konvoj sešel z cesty
šílenství rve se za vlasy
Tušení noci se něžně svírá
mou dlouhou cestu myšlenek
v přiznání hvězd zbyl jeden den
zoufale šťastný oddenek
v přiznání hvězd zbyl jeden den …
Je tady další skladba - Komár. Tak trochu náš underground. Komára jsme si vždy užívali. Zvlášť Tonda, který střídá tenorsaxofon a panovu flétnu s unikátním komářím štěkem v závěrečné sloce.
Jdu si pozadu jak mám zvykem
hledám zábavu tejrám v dlani komára
kapsy mám prázdný peněz
jak mám zvykem
Hledám zábavu
komár nemá už ani jednu nohu
čtu si reklamy zprava do strany
zprava do strany
jak mám zvykem
v kapse lopatu rybičku a rýč
komár už má hlavu pryč
Já bez zábavy
a komár už bez křídel a bez hlavy
zbylo jenom tělíčko
a ty končíš písničko
zábavu jsem nenašel
a komár újmu utrpěl
roztírám zadeček
na výlohu cukrárny
Jsem jako slunce
žhnu a zářím
donekonečna se rozpínám
pálím hořím a spaluji
Jsem světlo a žár
jsem tryskající světelný pramen
jsem poutník tepla
paprsek života
Jsem léčivá síla
horký příliv
jsem čisté světlo
jsem žhavé proudění
Rozprostírám se
rozlévám se
a všechno pročišťuji prosvětluji
všechno naplňuji
Jsem nekonečný pevný směr
jsem nekonečný pevný směr
já světlo já slunce
já síla
já světlo já slunce
jsem nekonečně pevný směr
jsem nekonečně pevný směr
jsem nekonečně pevný směr
jsem nekonečně pevný směr
jsem nekonečně pevný směr
Volím světlo. Velmi zvláštně pojatá pomalá píseň. Martin zaslouží velké uznání za to, že se vždy trefil. Zdeněk skvěle na baskytaru vyřešil akordové rozklady, protože Jarda si navolil na efektové krabičce "kosmický" zvuk. Lukáš a Tonda jako vždy s přehledem ovládli své nástroje. A Renata? Zpěv k pohlazení.
Volím světlo
a tebe nevědoucího
o zakázaných znameních
nechávám bloudit
od hvězdy k hvězdě
od slzy k slze
od plutí k odplutí
Volím světlo
roztříštěná
v každé kapce rosy
a tebe po věky nutím
skládat mozaiky z mých já
od úst k ústům
od srdce k srdci
dlaním z dlaní
Volím světlo
a tebe neznámého
na plátno srdce
aby ses poznal
Kain byl zkrátka starší ze dvou bráchů
a tak musel všechny uživit
marš na pole a tu máš chleba s máslem
neměl čas se bohu zalíbit
Od svítání zkrápěl hlínu potem
nebylo mu zrovna do tance
vždyť záhumenek okopával ručně
Veverkovy neznal bratrance
Všechno je jinak jak pravil starý rabín
zrcadlo si zamaž sazemi
uviděl bys možná vprostřed vrásek
prokletý Kainovo znamení
Ábel to byl zase mámy mazlík
ovečky na louce opásal
hlídal dobře zda se brácha činí
a před pánem bohem se ctnostně natřásal
Není vám to nějak povědomý
komu budem držet palce dál
zatímco Kain v brázdě vztekle makal
Ábel tiše modlitbičku hrál
Všechno je jinak jak pravil starý rabín
zrcadlo si zamaž sazemi
uviděl bys možná vprostřed vrásek
prokletý Kainovo znamení
Jsou-li dva tak jeden z nich je lepší
a kdo dře tak taky musí občas klít
jaký div že s Kaina stal se hříšník
a že to v něm začalo krapet vřít
Takže jednou Kain Ábela jednou bacil
úroků mu splatil malou část
však vod tý doby nejen v poli dělal
navíc ještě musel ovce pást
Všechno je jinak jak praví starý rabín
zrcadlo si zamaž sazemi
uviděl bys možná vprostřed vrásek
prokletý Kainovo znamení
Na útesech kam vlny se valí
růže bílá jak horský sníh
proč moře přináší to co čas rozpráší
co lodě odvezou a srdce zanesou
Vzpomínkami co pálí jako sůl
neubrání se nikdo z nás
příběhy bez hranic na stěžních plachetnic
po vlnách odletí bez slz a dojetí
Snad sto roků sám na skále stojím
bílou plachtu vyhlížím
a příboj naráží zas zpívaj rybáři
zpocenou ozvěnou dávno už ztracenou
Melodii kulhavých rýmů
sedřenejch hřbetů a mozolů
těžko se přivyká když život odtéká
postranní uličkou se smutnou písničkou
Teď na útesech pěsti svírám
zvadlou kytku u nohou
poslední vteřina a moře přijímá
růžové okvětí bez slz a dojetí
