Den otevřených dveří v České televizi LIVE

Co na tom, že mě miluješ?
Co z toho, že mě zbožňuješ?
Co s tím, že jsem jediná?
A proč mám býti jenom tvá?

Kolik peněz že mi dáš?
Proč na rukou mě kolíbáš?
A jak že si budu žít?
A co všechno budu mít?

Lezeš mi na nervy,
lezeš mi na nervy, miláčku.
Tvoje sliby - tvoje chyby.
Myslíš si, že mě máš na háčku,
já mám už po krk těch tvých „kdyby“.
Lezeš mi na nervy, miláčku.
Tvoje obdivování…
Už nechci plout na tvém obláčku.
Pro tebe já nejsem k dostání!

Ale já tě vážně miluju. /
Jó tvoje sliby - tvoje chyby.
Opravdu tě zbožňuju! /
Já mám už po krk těch tvých „kdyby“.
Ty jsi moje jediná… / Ale s tím se nedá žít!
Chci, abys byla jenom má. / Co z toho budu mít?

Lezeš mi na nervy,
lezeš mi na nervy, miláčku.
Tvoje sliby - tvoje chyby.
Myslíš si, že mě máš na háčku,
já mám už po krk těch tvých „kdyby“.
Lezeš mi na nervy, miláčku.
Tvoje obdivování…
Už nechci plout na tvém obláčku.
Pro tebe já nejsem k dostání!

Už zase můžu spát, žádný sny mě neruší,
už srostla jizva na duši, už přestal jsem si lhát.

Už zase můžu spát, svítání mě neděsí.
I když srdce svoji vede si, už nemusím se bát.

Tvou vůni nehledám už tak jako dřív
a dole pod oknem už nečekávám.
Možná mi nechybí ani tvůj smích
ze spaní tvý jméno nevolávám.

Už zase můžu spát, melodii vystavět,
klidně objet celý svět a do díla se dát.

Už zase můžu spát, na pódiu vyvádět,
nechat zvonek vyzvánět, už zas se umím smát.

Hrnky už zpod postele neuklízím,
mezi spreji v koupelně se nepotácím.
Lživými lichotkami se nepodbízím
a tisíce denně už neutrácím.

Už zase můžem spát, žádný sny nás neruší,
už srostly jizvy na duši, přestali jsme si lhát.

Už zase můžem spát, verše v klidu pilovat,
už přestal jsem tě milovat, a to jsem hrozně rád.

Jsem tvůj kufr, to tajný místo
přeplněný, je ve mně čisto.
Vždycky se uklidím vnitřně i stranou,
když máš chuť ze sebe všechno vysypat
a vášně vzplanou.

Mám systém a mnohé pojmu:
znemožnění i stovky dojmů.
Počítám se vším, přívaly zvládám,
kufr, co třídí, řadí, člení
díky rošádám.

Výtečný pokrm z dobra i zlostí
nespořádá kufr, co se postí.
To není můj případ. Síla je nutná.
Mám tolik tvojí energie v koutech kufru,
která mi chutná.

Máme svý zásady,
představy o kráse
a špatný nálady,
když vyhrát nedá se.

Kážeme morálku
o lásce z románů,
když pijem poslední
šampaňský po ránu.

V uzavřeném prostoru
se mnohé věci stanou,
kódované zámky
nejsou sicilskou obranou.

Pohrávám si s myšlenkou,
že mě bereš zkrátka.
V kapsách tvého kufru
jsem jen prázdná přihrádka.

Jen tři tahy povolím
a zvolím gambit dámou.
Rafinovaně mám šanci,
že se zámky zlámou.

V polstrovaném prostředí
jsem samostatnou chlopní.
Nevím, co se děje kolem,
zda vyjít spolu jsme schopni.

Jsem tvůj kufr, to tajný místo
přeplněný, je ve mně čisto.
Vždycky se uklidím vnitřně i stranou,
když máš chuť ze sebe všechno vysypat
a vášně vzplanou.

Máme svý zásady,
představy o kráse
a špatný nálady,
když vyhrát nedá se.

Kážeme morálku
o lásce z románů,
když pijem poslední
šampaňský po ránu.

Věříme na osud,
šachy nám poradí,
jak dobýt výsluní,
nebo stát v pozadí.

Bojových partií
nebudem kořistí.
Sklenky se dopijí,
kufr se pročistí.

Že nepoznám, neuvidím,
jak sedíš nad čistým papírem.
I když tě znám, tak se stydím,
když nevím si rady s motivem písní tvých.

Ať se ztratím, v zemi zmizím,
budu-li krást tvý obětí.
Nepohladím, nepolíbím,
jsi přeci máma od dětí, vím...

A je mi líto, tak líto,
že nevidím, jak ráno vstáváš,
jak dětem zaléváš čaj,
jak první kafe si dáváš
a ony pusu ti daj´.
Jak svý nohy pomalu soukáš
do barevnejch punčocháčů,
jak napůl ospale mžouráš
a zaplétáš uzel z vlasů,
to neuvidím.

Přivoláváš andělů pár,
sdělíš jim všechno, co poznáváš.
Převyprávíš svýho snu cár.
O lidech, co v něm potkáš, si jen tak sníš.

Kdo tě chce znát, kdo tě chce mít,
musí si po sobě uklidit stůl.
Nechci se smát a s vlky výt,
jsem jenom starej, servanej chlap.

A je mi líto, tak líto,
že nevidím, jak ráno vstáváš,
jak dětem zaléváš čaj,
jak první kafe si dáváš
a ony pusu ti daj´.
Jak svý nohy pomalu soukáš
do barevnejch punčocháčů,
jak napůl ospale mžouráš
a zaplétáš uzel z vlasů,
to neuvidím.

Do krajiny zasazený rám
v něm vzpomínky běží a pálí

Živý obraz siluety na stěnách
a v dáli

V dáli hlasy zvonů ze dne svatebního
atlanti co padají pod tíhou
a přesto zpívaj
přesto zpívaj

V dáli průvod zapomenutých vzpomínek
jak loňský sníh
co si zpívaj?
co si zpívaj?

Do krajiny zasazený rám
přepínám programy a líto je mi těch
co se smáli

Posel z maratónských bojišť
padá v cíli však zprávu předal králi

V dáli hlasy bitev ze dne posledního
vojáci co padají tíhou
a přesto zpívaj
přesto zpívaj

V dáli průvody všech objevených
v dáli nevěsta a v dáli ženich
co si zpívaj?
co si zpívaj?

Z krajiny už zřízenci odnesli rám
teď bůhví kde se válí

Stejně jako mě mu přidělili číslo inventární
a kdosi to schválil

Do dálky ticho ozývá se
stejně jaké tréma v hlase
a já přesto zpívám
a já přesto zpívám

Z dálky pak průvod mých slov se vrací
ze všech možných štací
co si zpívá?
co si zpívá?

Nalijme si vína, pokud možno čistého.
Co jsme vlastně měli stoprocentně jistého?
Padesátka na krku,
za sebou pár úprků,
dvě tři ratolesti,
sem tam trochu štěstí
a někdy rána pěstí. Holt žádní věrozvěsti...

Hej vrchní, dvojku červeného s trpkou příchutí.
Připijme na časy, kdy byli jsme víc při chuti,
u nohou nám ležel svět
a my mu chtěli vyprávět,
přepsat staré kroniky
a nezapínat knoflíky,
vždyť začínáme od píky.

Ať je co oslavovat, lásko, lásko, ty víš, co nás spasí.
Nalijme si vína na další společné časy.
Ať je co oslavovat, lásko, deštěm voníš stejně jako žárem.
Nalijme si pravdy, kdo z nás tu byl, či nebyl pánem,
Ať je co napravovat, ať je co namalovat,
ať je co podpalovat, ať je co odhalovat...

Číšníku, láhev bílého a ať je suché, jak má být.
Snad už jsme se naučili v našem žití neztratit.
Sušíme slzy
a svižnou chůzí
po boku múzy
hledáme cestu jak ti drzí dobrodruzi.

Ať je co oslavovat, lásko, lásko, ty víš, co nás spasí.
Nalijme si vína na další společné časy.
Ať je co oslavovat, lásko, deštěm voníš stejně jako žárem,
Nalijme si pravdy, kdo z nás tu byl, či nebyl pánem.
Ať je co napravovat, ať je co namalovat,
ať je co podpalovat, ať je co odhalovat...

Ať ještě barman dojde pro láhev růžového
s barvou na půl cesty z rudé do bílého.
Až někde v koutě budeme si
každý hledět svého,
přinesou nám účet
života vypitého...

Ať je co oslavovat, lásko, lásko, ty víš, co nás spasí.
Nalijme si vína na další společné časy.
Ať je co oslavovat, lásko, deštěm voníš stejně jako žárem.
Nalijme si pravdy, kdo z nás tu byl, či nebyl pánem.
Ať je co napravovat, ať je co namalovat,
ať je co podpalovat, ať je co odhalovat...

Už dlouho jsem ti neřekla
pojď půjdem spolu k vodě
řekni jestli tam chodíš někdy sám
nežárlím
já nežárlím

Už dlouho jsem ti neřekla
projdeme město v noci
kdy světla jsou tak rozteklá
proč ti to jenom vyčítám
jestli tam chceš tam chodit sám
já nežárlím

Už dlouho jsem ti neřekla
o hezký výlet v lese
kde mech je jako peřina a nebe třeba závidí
nežárlím
já nežárlím

Už dlouho jsem ti neřekla
zůstaň tu v tuhle chvíli
kdy sama nevím kudy kam a prázdnota zesílí
když výčitky polykám
bojíš se se mnou zůstat sám
já nežárlím

Už dlouho jsem ti neřekla
můj milý pouštím tě k vodě
neptej se mě kam
vždyť tam často chodíš sám
konečně vím co dělat mám
vlastně si to užívám
a nežárlím

Všechno je prej umělý
i Mikuláš má fousy z vaty.
Ležíme si v posteli
a melem pátý přes devátý.

Bájo, bájo, bájo, bájo
- pátý přes devátý.

Koukáš tupě do dveří
a smějou se i kamna v koutě,
když ti někdo uvěří,
že hezký holky domů zvou tě.

Bájo, bájo, bájo, bájo
- holky domů zvou tě.

Kdo cizím leze do zelí,
pro toho mám jednu radu:
„Nežli fousy umělý,
to radši mít holou bradu.“

Bájo, bájo, bájo, bájo
- radši holou bradu.

Někdy se stává, že slzy z očí jdou.
Někdy se stává, že chceš je a nepřijdou.
Nejde jen o pláč, neděs se, má milá.
Nejde jen o pláč, to by ses´divila.

Někdy se stává, že slzy jsou medový,
hnědý jak káva i po krvi nachový.
Někdy jsou mý slzy ostrý jak kamínky
a jindy voní, když nacpu je do dýmky.

Někdy je v slzách ukrytá písnička,
jindy jen malý, bezcenný slovíčka,
potřetí zaslzí do knížky litery.
To byste koukali, to byste viděli!

Když slzy zmrznou, změní se na kroupy,
nebo i vločky, nezdá se to hloupý.
Jsou slzy studený, horký jak kamínka,
hořký i zelený - to je pláč vodníka.

„Chlap přece nebrečí!“ říká se chlapečkům.
Nějak to popletli. Tátům i dědečkům
řinou se někdy kulatě po tvářích,
zalejvaj' vzpomínky v života herbářích.

A když pak ucítíš svý slzy poslední,
nejsou už bolavý, anděl tě uklidní.
Z tvých slzí nejčistších jak zrnka křišťálu
plete krajku do tvýho penálu.

Ta noc byla hořká
jako kapka jazzu
ať jak jsi chtěla nebo nechtěla
Tracyho tygr zůstal na řetězu

A hlavně hezky od těla

Když z tvýho hlasu
zazní kousek něhy
čert ví kde a s kým to zrovna jsi
možná jsi řeka co dobře zná svý břehy

A možná jsi jen změna počasí

Všude zůstávají
doteky tvých dlaní
i chodidel

Na klice
na skle
na stěně
i na duších
těch druhých

Miláčku zbabělče blázne
Miláčku zbabělče blázne
Miláčku zbabělče blázne
nebo pane…

Jak pak tě osloví
duše těch druhých
budou šeptat
křičet nebo mlčet?

Miláčku zbabělče blázne
Miláčku zbabělče blázne
V dotecích zůstává
co bylo nevyřčené
Miláčku zbabělče blázne
nebo pane…

ON: Plakala jsi do dlaní a já ti přines růži,
co ti krev rozproudí a cévy zúží.
Až bude jednou slunce svítit dost vysoko,
výš, než moje touha, pozvu tě na oko.

Do baru V oparu, víš, tam za řekou.
Jediným pohybem předvedeš divokou
kočku, co lásku přede plnými ústy
a tělo rozproudí pod mými prsty.

ONA: Sehrát kočku při jídle, to není až tak snadné,
navíc přidat plno touhy, co nevychladne…
S takovou hrou nepočítej, já nezapomínám,
jak se musím často vzpouzet tvým disciplínám.

Uvnitř se teď všemu směju, ty vidíš jen slzy.
Že mě nikdy neodhadneš, to mě nemrzí.
Až bude zase tráva mnohem víc zelená,
bude mi inspirací, pak shodím břemena.

Lásku ti spočítám
na barvách duhy.
Zůstaň si s touhou sám
a s nikým druhým!

Lásku ti vypočtu,
budeš se divit.
Úsměvů bezpočtu
a žádný limit.

ON: Malovaných hrníčků koupím ti dvacet.
V nich se tvé rozmary pak budou ztrácet
jako kočce, které z misky myška utekla.
A ty budeš z mojí touhy celá rozteklá.

ONA: Plakala jsem do dlaní a tys mi přines růži
takovou, jakou nosí nevěrní muži.
Srdce by tě vítalo, ale mozek velí zpátky,
a proto nenapíšu milostné řádky.

Lásku ti spočítám
na barvách duhy.
Zůstaň si s touhou sám
a s nikým druhým!

Lásku ti vypočtu,
budeš se divit.
Úsměvů bezpočtu
a žádný limit.

Jako dvě hvězdy ve vlastních drahách
kroužíme každý sám,
jen občas z nekonečného šera
pronikne světlo k nám
a pak se zase vrací.

Jako dvě hvězdy ve vlastních drahách
kroužíme cestou svou,
jen občas z nekonečného ticha
odněkud zazní tón,
pak s pokorou se vrací.

Ode mne k tobě, od tebe ke mně,
pak všechno příliš hlučné se skrylo.
Ode mne k tobě, od tebe ke mně
a tiché něžné vystoupilo
to drobné chvění na udici slov.

Jako dvě hvězdy ve vlastních drahách
kroužíme každý sám,
jen občas z nekonečného ticha
pronikne někdo k nám
a pak se zase vrací
a pak se zase vrací
a pak se zase vrací
a pak se zase vrací.

Při tanci při svíci
zapoměls na svou vinu.
Tvý srdce běsnící
strhlo si pavučinu.

Při tanci při svíci
zkoušel jsi svoje triky.
Mý srdce toužící
zahání otazníky.

Při tanci při svíci – je jaro, venku sněží -
tiskneš se k mému střevíci, já ruku zvednu stěží.
Při tanci při svíci – pod sněhem jaterníky -
a srdce toužící zahání otazníky.

Na kraji víčka kapka falše
- je jaro, venku sněží -
a v uších valčík něco zalže,
na jméně nezáleží.

Poslední akord zapad´ v šeru
a zůstal pouhou ctností.
Při tanci při svíci
zháším tě bez milosti.

Poslední akord zapad´ v šeru
a zůstal pouhou ctností.
Při tanci při svíci
zhášíš mne bez milosti.

Já ukrad´ pro tě hvězdu z nebe,
po té jsi vždycky toužila.
A když pak zhasla, suchou slzou
jsi její odchod skropila.

My ukradli jsme tenkrát spolu
malého člověka docela.
To pro štěstí, když o samotě
jsi pro mne v noci brečela.

Abychom se nemuseli milovat ve studeným mechu,
já ukrad pro tě celý dům.
A v něm všechno tobě pro potěchu,
abychom se nemuseli milovat...

Vím, nebýval jsem často doma,
jen srdce s tebou nechával.
Bylo němé, řekla jsi mi,
abych šel bydlet nevím kam.

Až příliš pozdě ukradl jsem
poupátko, u něj růži.
Byla zvadlá. Řekl jsem si,
růži jsi nikdy nechtěla.

Abychom se nemuseli milovat ve studeným mechu,
já ukrad pro tě celý dům.
A v něm všechno tobě pro potěchu,
abychom se nemuseli milovat…

Abychom se nemuseli milovat…
Abychom se nemuseli milovat…
Abychom se nemuseli milovat…

Abychom se nemuseli milovat…