Spolektiv DEMO

Návod kudy a kam jít
hledám v prázdné dlani
úsvit to neumí

Smát se tak jako já když
pod kůží najdu tón
co teď s ním udělám?

Dělá si co chce
jako můra lítá světlem
naráží do stěn
obrací se padá a pak se zase vrací

Bloudím jsem jako ten tón
toulám se po střechách
z obrázku na zdi barvy

cítím bláznivě kvetou
kouknout se poletím
chvěju se ožívám

Potkávám cestou barevný sklíčka…

Dělám si co chci
Návod kudy a kam jít

jako můra lítám světlem
hledám v prázdné dlani úsvit to neumí

narážím do stěn
smát se tak jako já když

obracím se padám a pak se zase vracím
pod kůží najdu tón co teď s ním udělám?

Dělám si co chci
Bloudím jsem jako ten tón

jako můra lítám světlem
toulám se po střechách z obrázku na zdi barvy

narážím do stěn
cítím bláznivě kvetou

kouknout se poletím
chvěju se ožívám

Stavitelé chrámů, kulisáci dějin,
jejich jména dávno zavál čas.
Stavitelé chrámů, dláto nocí zvoní,
do ráje už nedostanou pas.

Co tam vlastně s nimi, když neví, jak se chovat?
Jejich šaty stokrát máchal pot.
Znají jen svou práci, neklaní se modlám.
Světcům by to stěží přišlo vhod.

Plují dál řekou času vyklenuté lodi
z kamene a touhy, co se nikdy nesplní.
Před nimi teď stojíš maličký a skromný
- poslouchej, teď píseň věků zní …

Stavitele chrámů nechce historie,
nesluší jim totiž svatozář.
Stavitele chrámů, co svět světem bude stát,
nepostaví nikdy na oltář.

Staletí se točí, doba smetla krále,
staré bohy nikdo nebrání.
Přesto vzdávám úctu lidem prošlých věků,
když zní dómem koncert varhanní.

Plují dál řekou času vyklenuté lodi
z kamene a touhy, co se nikdy nesplní.
Před nimi teď stojíš maličký a skromný
- poslouchej, teď píseň věků zní …

Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou.

Hrál dlouze na hoboj v tmách na pobřeží,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál,
hrál pro svou lhostejnost, či hrál spíš pro svůj strach?
Byl tichý Pastevec či vyděděný Král?
Byl tichý Pastevec či vyděděný Král?

Hrál smutně na hoboj, vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou...
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl,
jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.

Podívej jak kvete louka
luční kvítí trháme
kontryhel i kopretiny
vlastně i co neznáme

Rozechvěle prsty vážu travou
stobarevnou kytici
sto a jedna barva pro tvé oči
stovka vůní v ložnici

… kontryhel i kopretiny
stovka vůní v ložnici …

Občas vůně není cítit
barvy v šeru splývají
tvoje dlaně škrtnou sirkou
ve tmě svíčku hledají

Jen si přivoň něžně ke květinám
sonatinu zkouším hrát
tiché stíny bloudí po zrcadle
z kopretin se staví hrad

… tvoje dlaně škrtnou sirkou
z kopretin si staví hrad …

Poslouchej – to hrajou housle
sonatinu pro tebe
tiché tóny ze sametu
až to v duši zazebe

V našich srdcích tóny lehce plynou
tu volnost jim závidím
sto akordů náhle mezi námi
sonatina z kopretin

… tiché tóny ze sametu
sonatina z kopretin …

Povídej mi co se ti zdá
když se ve spánku usměješ
co miluješ pod hvězdami
co druhým zatajuješ

Že je pořád dobře když se dýchá
v zajetí lučních květin
když uslyšíš v noci do ticha
sonatinu z kopretin

… co miluješ pod hvězdami
sonatinu z kopretin …

… tak podívej už kvete louka
luční kvítí trháme …

Plamínku, plamínku, znám tě,
tvé vyhasínání,
plamínku, plamínku, volám tě
zapust kořeny

Jak bych si přál, abys hořel věčně

Lásko

Nelze se zbavit rozchodů,
každý rozchod je výzva,
neutečeš, nezhasneš,
všude si tě najde strach

I on je tvou volbou,
i ona láska,
mozaika tvých já

Tlačí tě do roků
k odpovědnosti
i zem je vratká,
když hledáš mimo sebe

Plamínku, plamínku, znám tě,
tvé vyhasínání,
plamínku, plamínku, volám tě
zapust kořeny

Ukaž mi prstem, co chceš

Lásko

Nelze se zbavit rozchodů,
každý rozchod je výzva,
neutečeš, nezhasneš,
všude si tě najde strach

I on je tvou volbou,
i ona láska,
mozaika tvých já

Tlačí tě do roků
k odpovědnosti
i zem je vratká,
když hledáš mimo sebe

Kain byl zkrátka starší ze dvou bráchů
a tak musel všechny uživit
marš na pole a tu máš chleba s máslem
neměl čas se bohu zalíbit

Od svítání zkrápěl hlínu potem
nebylo mu zrovna do tance
vždyť záhumenek okopával ručně
Veverkovy neznal bratrance

Všechno je jinak jak pravil starý rabín
zrcadlo si zamaž sazemi
uviděl bys možná vprostřed vrásek
prokletý Kainovo znamení

Ábel to byl zase mámy mazlík
ovečky na louce opásal
hlídal dobře zda se brácha činí
a před pánem bohem se ctnostně natřásal

Není vám to nějak povědomý
komu budem držet palce dál
zatímco Kain v brázdě vztekle makal
Ábel tiše modlitbičku hrál

Všechno je jinak jak pravil starý rabín
zrcadlo si zamaž sazemi
uviděl bys možná vprostřed vrásek
prokletý Kainovo znamení

Jsou-li dva tak jeden z nich je lepší
a kdo dře tak taky musí občas klít
jaký div že s Kaina stal se hříšník
a že to v něm začalo krapet vřít

Takže jednou Kain Ábela jednou bacil
úroků mu splatil malou část
však vod tý doby nejen v poli dělal
navíc ještě musel ovce pást

Všechno je jinak jak praví starý rabín
zrcadlo si zamaž sazemi
uviděl bys možná vprostřed vrásek
prokletý Kainovo znamení

Po ránu máš
na ramenou
koupací plášť
červený a bleděmodrý

Pusu mi dáš
nasolenou
rybí guláš
k snídani a vlasy mokrý

Vždycky se můžu k tobě vrátit
a hlavně do sebe
celá bez sebe
zblázněná do tebe

Těžko se může ve mně zvrátit
to že jsem bez sebe
celá bez sebe
zblázněná do tebe

Pan Renoir
nad postelí
z košile cár
bezbarvý propocený

Noc tma a žár
vytrvalý
vypíjí pár
mých očí teď nabobtnalý

Vždycky se můžu k tobě vrátit
a hlavně do sebe
celá bez sebe
zblázněná do tebe

Těžko se může ve mně zvrátit
to že jsem bez sebe
celá bez sebe
zblázněná do tebe

Prorostlí bolestí
proplétáte se krok k pravdě
a kolik kroků od ní
a kolik kroků od ní
vzpínáte se
očištěni od nevědomosti

Víte že můžete stát a prosit
křičet v abecedě zoufalých letokruhů
prokřičet se do jiného rozměru
a tam
a tam
možná

Dešifrovat poselství věků
a zpívat žalmy na mízu
co ve vás kdysi proudila
a čekat čekat čekat

Až naplní se zas jeden den
a uzavře se jeden kruh
rozkošatí se jedna noc
a uzavře se jeden kruh

Už vím jak dokáže křičet díra po červotoči
jak křičí srdce při loučení
jak pomalu odpadává bolest
ze stromu usmíření
a zapomnění neexistuje
to jenom duše okorává
anebo nahá zebe a zmítá se
aby se zahřála

Už vím jak se po úštipcích
sbíraj kosti po střemhlavém pádu až na dno
znám palčivost srůstání
už vím jak kameny svých činů
stavím si vlastní gilotinu
mám svoji vlastní čest i ctnost

Neumím
neumím
neumím
prosit o milost
prosit o milost
prosit o milost
prosit o milost

Do noci smutně zní tiché tóny houslí
čas se zastavil
ustrnul shon a jen hudba tiše kouzlí
sen na pár chvil

V mansardě svíčka plá a v očích její odraz
rozlit proudem slz
agónii a trest ty nevyženem na mráz
jsou pevní jak tvrz

Edil či klaun herec či král
samet či flauš a co je dál?

Láska a vzdor a ze smrti strach
něco je démant a něco je prach
jedno jde s druhým jak úspěch a stres
a včera i dnes sami sebe se bojíme

Houslový part zní tmou nic neříkám jen sedím
ve skle moje tvář
jsem ten který jsem chtěl být tiše ji oslovím
pálí svíce zář

Pohlédni na svou dlaň zkus do budoucna hádat
z čar a mozolů
labyrint tebe je v nich nic nezkoušej si nalhat
jednou dolu jednou nahoru

V duši jak v ohni a v srdci žal
prý jsme si rovni a co je dál?

Láska je vzdor a ze smrti strach
něco je démant a něco je prach
jedno jde s druhým jak úspěch a stres
a včera i dnes sami sebe se bojíme

U milosrdných sester zamknuli bránu
před žebráky trhany a chudáky
na rohu ulice se směje opilý tovaryš
co koval zámek za dva měďáky

V kapse má zbytek nedopitý láhve
stála víc než čekal čtyři měďáky
takže zbylý dva zítra vypotí u ohně
ale zato se směje na všechny dlužníky

Směje se tomu že je mladý
že má sílu si vydělat
že si vydělá na kus dne
že si vydělá na kus noci
že si vydělá na kus děvky
a na stáří

U milosrdných sester zhasínaj světla
před žebráky trhany a chudáky
a ten nejvytrvalejší už na vrata nebuší
zemřel s otlačeným hřbetem na nohou dřeváky

Dojemný je pohled na tovaryše
je opilý a teď ho nic nezajímá
jenom ten smích z vlastního hrdla skřehotá
a do uší se zarývá

Směje se tomu že je mladý
že má sílu si vydělat
že si vydělá na kus dne
že si vydělá na kus noci
že si vydělá na kus děvky
a na stáří

U milosrdných sester zamknuli bránu
před žebráky trhany a chudáky
na rohu ulice se směje opilý stařec
zamknuli před ním na tři západy

Jeho vlastním zámkem za dva měďáky
potichu se doplazil k vratům
pozvedl ruku ale nezabušil
aby smích nerušil přitiskl ruku ke rtům

A zasmál se za všechny dlužníky
a zasmál se za všechny dlužníky
jeho poslední láhev stála víc než čekal
čtyři měďáky

Víš jak je těžký hrát si na štěstí
z ledovejch perel míchat žhavý drinky
vlečem svý kufry plný neřestí
a čas nás rychle mění na vzpomínky

a jenom zubatá kašle na milence
škrtne nás oba dva na jedný účtence

Když občas žijem trochu přes míru
víno a blues a láska na tři směny
sejdou se vládci našich vesmírů
máme to u nich věčně polepený

A jenom zubatá kašle na milence
škrtne nás oba dva na jedný účtence

Šedivej rybář stojí na skále
jako by dnes zdrhnul z Hemingwaye
dobře ví že zas máme na mále
poťouchle se nám ze svý vejšky směje

A jenom zubatá kašle na milence
škrtne nás oba dva na jedný účtence

Jednou se možná sejdem naposled
v kalužích pěny na hospodským stole
a jestli potom žárem pukne svět
tak si jen s kmotrou vyměníme role

Svedu jí před nosem všechny její milence
a ty mě vyškrtneš na vlastní účtence